Dan Bárta: Když zahrajeme na koncertě novou písničku, do rána je pětkrát na YouTube

Dan Bárta & Illustratosphere, Palác Akropolis 2018 | Foto: Šárka Bejdová, MonsterMusic

Dan Bárta a Illustratosphere vyráží na pokračování turné Mezi vrcholy a nastal tak ideální čas si s jedním z nejvýznamnějších českých zpěváků po půl roce opět sednout k šálku ranní kávy. Povídali jsme si o koncertování Illustratosphery s filharmonií, současných aférách okolo Andreje Babiše i možném návratu Alice na koncertní pódia.

Rozhovor: Dan Bárta: Natancuju i šest kilometrů za koncert, díky rádiu vím, co bych dělat nechtěl

Když jsi s námi dělal rozhovor naposledy, říkal jsi, že tě čeká zkouška z fyziologie rostlin. Jak dopadla?

Dobře. Naštěstí jsem měl tři podotázky, přičemž v jedný jsem se orientoval, protože jsem si ji shodou okolností fakt se zaujetím přečet. A v takovej ten důležitej moment, kterej určitě každej zná, jsem udělal tomu zkoušejícímu radost, kdy on pronesl otázku, kde chtěl slyšet jedno konkrétní slovo, a to jsem mu řekl. A to slovo bylo… NADPH.

Co to znamená?

Nikotinamidadenindinukleotidfosfát. Je to přenašeč elektronů. Takhle jsem odpověděl správně na tu jednu otázku, na kterou se nedalo odpovědět jinak, ani to okecat, a tam si myslím, že se to zlomilo. Takže potom už jsem prokličkoval do cíle – dvě branky jsem sice vyvrátil a jednu minul… ale mám béčko. (smích)

Zkouška tedy dopadla dobře, jak dopadla první část turné Mezi vrcholy?

To bylo fajn. My jsme s klukama zahráli trochu vabank, že jsme vzali Martina Valihoru do kapely a přestože víme, že je to skvělej bubeník a pošuk toho charakteru, že umí bejt inspirativní, tak jsme si řekli, jak to snesou ty starý věci a co se s nima stane. Ale velice rychle jsme se sehráli a měli jsme i pár hodně dobrejch míst.

Čtěte také: Dan Bárta & Illustratosphere zaplnili pražskou Akropoli, hráli jazz, reggae i novinky

Dan Bárta, Foto: Kateřina Postránecká, MonsterMusic
Dan Bárta při rozhovoru, Foto: Kateřina Postránecká, MonsterMusic
Bylo turné s Martinem Valihorou za bubny nějak rozdílné oproti předchozím štacím?

Ten rozdíl je vždycky. Muzika, kterou hrajeme, je postavená na tom, že se jí účastní osobnosti, které přinášejí ten vklad momentálně. Takže ti muzikanti jako jednotlivci by měli v rámci té kapely dospět do pozice, kdy jsou nenahraditelní, protože se k tomu hraní vztahujou, jako nikdo jinej by nemohl. A ten Martin Valihora do toho zaplul svým osobitým způsobem, přinesl tam spoustu novýho, v určitých písničkách určitý důležitý osvěžení. Takže to samozřejmě znát bylo.

S kapelou budete 1. prosince vyrážet na druhou část turné Mezi vrcholy. Jak jste dospěli k tomu, že budete v turné pokračovat?

My jsme to tak v ideálním případě měli naplánovaný. Že uděláme jeden velkej blok, tam to všechno zjistíme, pak si uděláme předvánoční blok, přičemž do tý doby sladíme nějaký nový věci, na tom turné si je na zkouškách očucháme a pak hned za tepla to půjdeme zahrát.

Což se vlastně v tý první půlce povedlo, dělali jsme dvě nový věci a teď máme připravený další dvě tři. Ne, že bychom je měli nazkoušený, ale začneme na nich v průběhu dělat a myslím si, že čtvrtej pátej kšeft už normálně budeme hrát ještě další nový věci z desky, kterou bychom chtěli točit částečně v lednu, částečně v březnu.

Termíny turné: Dan Bárta a Illustratosphere ve druhé části turné Mezi vrcholy projedou celou republiku

Prvních čtrnáct dní turné budete hrát bez pauzy – co den, to koncert. Dokonce vás v jeden den čeká Valašské Meziříčí a hned záhy Karlovy Vary na úplně druhé straně republiky. Nepůsobí na tebe takový road trip docela šíleně?

Valmez – Vary? No skončíme ve Valmezu, pojedeme do Prahy, vyspíme se a vyrazíme do Varů. Není to poprvé ani naposled, takováhle pecka do žaludku od booking managera. (smích)

Ale pro nás je výhodnější pracovat takhle v bloku. Těžší je, když máš středa-čtvrtek-pátek-sobota hraní a každej den hraješ s někým jiným. Někde se musíš naučit jednorázově nějakou písničku, zazpívat jí, zapomenout. Pak zahrát dvakrát za sebou s Triem (Robert Balzar Trio, pozn. red.) nějakej minimalistickej tvar do klubu a poslední je koncert na fesťáku.

Takže v tom člověk trochu lítá, ale zase se tím člověk vrací k mladosti v tom módu on the road – furt vidíte jiný lidi, zdravíte jiný lidi, musíte si vzpomenout na ty písničky a v takový jemný únavě to celý začíná fungovat tak, že máte vypnutýho autopilota, musíte trochu dávat pozor a současně se spoléhat na tu rutinu. A pokaždý tím člověk tu věc znova ohmatává. A tím se to občerstvuje.

Zase na druhou stranu, když se dělá v bloku, je možný strašně rychle odstraňovat chyby, na který se přijde. Nebo si řeknete, že takhle ta dramaturgie není úplně v pořádku, tohle budeme hrát v jiným tempu, v jiný dynamice… A můžete s tím experimentovat, až se doberete k útvaru, kterej je žádoucí. Což při tý rychlosti a střídačkách člověk moc nestihne. Takže na tohle jsou ty šňůry, ty velký bloky, fajn. Je zkrátka dobrý pracovat takhle ve hmotě… a minimalizovat pařby. (smích)

Dan Bárta & Illustratosphere, Foto: Šárka Bejdová, MonsterMusic
Poznáváš během toho projíždění republiky občas ještě nějaká nová místa, nebo jsi za těch 30 let na scéně už všechno viděl a všechno znáš?

Sem tam vznikne nějakej novej klub. Teď jsme byli v Liberci, tam je pivovar Beer Warehouse a tam je udělanej velmi pěknej klub. Dobrý venue, moc jsem byl překvapenej, vůbec jsem nevěděl, že je tam takhle hezký místo. Takže občas k nějakýmu příjemnýmu překvapení dojde, dost často jsou to ale zase klasický štace.

Teď se stala taková vtipná věc, že v Lucerna Music Baru už hraju asi třicet let a oni přestavěli backstage. Takže jsem tam teď hrál a já, jak jsem tam byl už mockrát a v tý šatně jsem zažil hodně věcí, tak jsem z toho prostoru měl vždycky takovej zvláštní respekt a teď, jak to přestavěli, tak jsem to v podstatě nepoznal a čistě psychologicky to na mě působilo, že jsem úplně někde jinde a měl jsem mnohem menší trému. Takže bych chtěl vlastně organizátorům tý přestavby touhle cestou poděkovat, že mě takhle zachránili a pogratulovat jim, jak zlepšili atmosféru svých pražských koncertů. (smích)

Ty trpíš na trému?

Vždycky. Je to takový rozechvění, který souvisí s tím vzrušením a většinou máš jen trochu obavu, aby se něco nestalo – aby nevypnuly hlasivky. Taky je tam vždycky ten pocit, že jsem všechno zapomněl, že si ty písničky nepamatuju, že se mnou hudba vůbec nesouvisí. Což je zpětně viděno docela dobrá výchozí pozice. Alespoň může člověk pokaždý začít. (smích) Ale na pódiu to všechno zmizí, tam už není čas na sebereflexi tohohle typu.

V Praze potom turné zakončíte s Komorní filharmonií Pardubice. Nebude to vaše první společné vystoupení, co ale může čekat někdo, kdo takovou fúzi Dana Bárty, Illustratosphery a pardubické filharmonie ještě nezažil?

Jsou to v podstatě písničky od Illustratosphery obohacený o zvuk komorního filharmonickýho tělesa. Je tam dostatek smyčců, aby tvořily hmotu, ale neburácely. A my si můžeme dovolit převést aranžmá některých písniček do ostatních hudebních sekcí. Takže ten zvuk, co z toho ve finále vychází, je ještě rázem plastičtější, než ta Illustratosphera jako taková.

Posluchač tak bude obklopen zvukama a emocema, který vytvářej skutečný živý lidi. Bude nás tam na pódiu kolem padesáti a koncentrace padesáti lidí na jeden kratičkej časovej úsek je silná. Takže to je znát, je to velký.

Jak probíhá zkouška s filharmonií? Trvá déle?

Ani ne. Spočívá to v tom, že abys mohl hrát ve filharmonii, musíš umět velice rychle číst noty. A abys mohl aranžovat pro Illustratospheru, musíš umět ty noty napsat. Ani jedna z těch věcí se mě netýká. To znamená, že Filip Jelínek ty noty napíše, rozdá je orchestru, dirigent udělá raz-dva-tři-čtyři, orchestr čte a fidlá a duje.

A tím, že jsme spolu už hráli, tak už některý ty písničky orchestr zná a jeho členové můžou přinést určitej náboj, když už předem vědí, co dělají. Takže při těch zkouškách si jednou dvakrát přejedeme ten repertoár a oni to uměj přečíst, my to umíme zahrát zpaměti a většinou to probíhá docela rychle. Třeba si občas ujasníme některý problematičtější pasáže, rytmicky složitý nebo dynamicky exponovaný.

Jak se ti s orchestrem komunikuje, když sám říkáš, že noty neumíš?

Samozřejmě můžu chtít po někom, aby tuhle pasáž zahrál silněji, na to noty nepotřebuju. Ale většinou to řeknu dirigentovi a dirigent to tomu orchestru přeloží. Já tam zas tak moc neporoučím, snažím se ty lidi v orchestru spíš pobavit, roztancovat, rozpohybovat, aby za tím stáli pevně a věděli, že ta muzika má nějakej charakter vážnosti a pravosti, přestože jsou to „jenom“ písničky.

V únoru jsi mi říkal, že nová deska je ve stádiu, kdy dáváte dohromady použitelné materiály. Kam se vývoj desky za tu dobu posunul?

Zatím jsme na tom stejně. (smích) Máme dohromady asi 9 dětí, 7 kapel, 5 agentur, 3 studia a vysokou školu a další kraviny, takže to nejde rychlostí blesku, ale spíš takovýho narkoleptickýho hlemýždě. Ale máme nějakých šest věcí otextovaných a napsaných a šest věcí, to už jsou dneska dvě třetiny alba. Takže jsme na tom podstatně líp, než to na začátku tý odpovědi vypadalo. (smích)

Kdy tedy album vyjde?

Já bych to chtěl mít už na konci prázdnin z krku, to by bylo ideální. Jedna část desky by se udělala v lednu, druhá část v březnu a pak od dubna do srpna by byl čas na to, aby se to zamíchalo a v září pěkně do lavic s tím. To by bylo fajn, ale po těch letech si už radši nebudu klást žádný termín. (smích) I když termín má svoje kouzlo – termín nutí.

Některé novinky už jste během koncertování odhalili. Jaká se vám na ně dostává reakce od fanoušků?

Dobrá. Myslím, že dneska se stejně dělá hudba tímhle stylem – očekávat nějakej brutální prodej desky, že přijdeš s nějakou novinkou a všichni na ni budou číhat jako na novýho Harryho Pottera, to už je ouvr. Teď zahraješ nějakou písničku jednou a do rána je na YouTube pět hnusnejch, jak obrazově tak zvukově, verzí. A pracovat na něčem dva roky v utajení, to bychom museli mít rozpočet Bruno Marse a mentalitu Pink Floyd. A to nemáme.

Sexy Dancers jsou zpátky, turné s Illustratospherou pokračuje, mezitím koncertuješ i s J.A.R. a všechno to zvládáš. Jaký je klíč k tomu, aby se z toho všeho člověk nezbláznil?

Spát, nepít. Fakt. Soustředit se, nevyčerpávat se hovadinama, prostě pracovat pilně a zodpovědně. To zní strašně strašně. (smích) Ale ten recept je takovej. Je toho hodně a přestože se lidem může zdát, že „si jdeme zahrát“, tak to „hraní si“ je pravda pravdoucí, ale v současnosti fyzicky dost náročný. Je to něco jako by si někdo hrál na přenášení trámů z patra do patra. Taky si může krásně pohrát, ale večer bude orvanej. (smích)

Dan Bárta s J.A.R. – Fléda, Foto: Marie Veselá, MonsterMusic
Nechystáš mezi těmi comebacky i něco s Die el. Eleffant!?

Zatím ne. Zatím se nám nestalo, že bychom pro tu myšlenku zahořeli. Asi před čtyřma rokama jsme se někde sešli, Míra, Štěpán, já a Milan Broum a čučeli jsme na sebe, jak každej děláme něco jinýho. A vlastně jsme se k tý otázce ani nedostali, tak jsme to nechali.

Ale myslím si, že taková věc je primárně na Mírovi a na Štěpánovi. Oni dva by se museli rozhodnout, že něco chtěj a pak by se teprve mohli pustit do vyjednávání s ostatníma. Zatím ale myslím, že to není ani ve vzduchu, natož na pořadu dne.

A nějakou další vzpomínku na Alici neplánuješ?

Sporadicky. Sem tam si jednou dvakrát ročně zahrajem na nějakym festivalu, ale spíš jak kdo chce. Možná si zahrajeme, až bude staré dámě třicet a my budeme zase při síle a při chuti, tak si dáme deset koncertů pro fanoušky. Nebo teď už spíš pamětníky. Ale nebudeme to nějak hrotit.

Začátkem září jsi společně s beatboxerem En.Dru vystoupil v půl sedmé ráno na střeše pražské Lucerny. Jak se ti to líbilo?

Ten nápad je strašně pěknej. Myslím si, že celej prostor tý střechy má velikej potenciál a Ondřej Kobza, co to tam vede, má zdravou chuť a zdravý ideály a k tomu i dost rozumu. Samozřejmě, že v půl sedmý ráno se většinou nezpívá, ale když je to s En.Druem a jsou to jenom hlasy, tak se ten rozbřesk naimituje docela snadno. Hrát tam bigbeat na elektrický kytary, to by bylo smutnější a nepojilo by se to, ale hlas snese vše.

Čtěte také: Dan Bárta vystoupil na střeše pražské Lucerny. V půl sedmé ráno

Dan Bárta a En.Dru, střecha Lucerny, Foto: Kateřina Postránecká, MonsterMusic
Ten koncert jsi zahájil slovy: „My vlastně ještě nevíme, co tady dneska budeme dělat.“ Byla to opravdu všechno improvizace?

Byla. To je na tomhle druhu muziky nejlepší. Kdybychom ty věci měli v těch looperech předpřipravený, to by nebylo dobrý. Kouzlo spočívá právě v tom stavění. Ty stavební prvky jsou samy o sobě vlastně dost jednoduchý. Kostičky lega taky nejsou složitý a postavíš z toho funkční vozítko. To, že to tam musíme celý on-line postavit, nastolit nějakou atmosféru, nechat ji žít svým životem a začít tomu od jistý chvíle sloužit, reagovat jeden na druhýho a snažit se to nějak ozvláštnit, a pak se nakonec skrz to proletět a ukázat to ze všech stran, vyčerpat to, to je ta hra.

A s tím minimem prostředků a velice úzkýma mantinelama jistý triviality, co do harmonický struktury, se z toho snažíme vytřískat něco, co nese a většinou se to daří. To, že je to improvizace, je ten hlavní kapitál. Kdyby nebyla, nemělo by to smysl a bylo by to laciný.

V rámci oslav 29 let od Sametové revoluce jsi 17. listopadu vystoupil na Václavském náměstí. Letošní oslavy jsou přitom neodmyslitelně spojeny i s demonstracemi proti premiérovi ČR Andreji Babišovi. Jak na tebe všechny tyhle okolnosti působí?

Já si myslim, že pan Babiš je hlavou i srdcem kariéristické a diletantské hydry, která se snaží natrávit a pozřít celou Českou republiku. Nebo spíš celou českou společnost. Volby dopadly takhle, všechno je legitimní, jojo, to je život, ono to zase přejde, ale dobrej pocit z toho rozhodně nemám. Myslím si, že to není člověk na svém místě, jeho ješitnost je odpudivá, jeho nenasytnost nepochopitelná, nechci a nehodlám být jeho zaměstnancem, způsoby jeho komunikace s veřejností mě znechucují, podrývá to, co se tu vybudovalo, tedy nezávislé instituce a pojistky nutné pro fungování liberální demokracie, která je podle všeho zatím nejlepším z možných uspořádání společnosti, straší, zamlžuje, zneužívá a ponižuje, a tak dále a tak dále. Vsadil na populistickou kartu a s jinou už hrát nemůže a ani neumí. Možná jsem idealista, ale mít za předsedu vlády hokynáře, který chce být králem, který neumí držet slovo a žádný ze způsobů, který ho udrží u moci a peněz, nepovažuje za nešťastný, vnímám jako špatné. Malé. Nízké, no.

Když jsme se bavili v únoru, říkal jsi, že se teprve ukáže, jak je naše demokracie pevná a životaschopná. Nyní tu máme situaci, kdy trestně stíhaný premiér prohlašuje, že nikdy neodstoupí a mezitím prezident oznamuje, že ho v případě odvolání opět pověří sestavením vlády. Začíná se ta pevnost a životaschopnost demokracie už ukazovat?

To jsme ještě pořád v režimu tý zkoušky. Je to nějaký druhý třetí kolo, co já vím, ale ta zkouška zdravosti společnosti právě spočívá v tom, jak dokáže reagovat na excesy zmíněnýho typu, myslím v nastavení. Aby se nepodařilo nastolit to, co v Polsku nebo Maďarsku, totiž samoděržaví, udělat z věřejnoprávních médií kanály vlády, z komerčních médií politická, zničit nezávislou justici a policii, zadlužit zemi v Číně a Rusku nesmyslnými magalomanskými stavbami, vyvázat nás z EU a NATO. Aby se to nestihlo, aby to šlo pomalu, případně vůbec, aby bylo ve společnosto dost překážek a samoopravných mechanismů. Ta bezmoc, s jakou s tím našinec momentálně nemůže nic moc dělat, je zkouškou sama o sobě. Pracovat, nepanikařit, nehysterčit, nerezignovat a hlídat, až budeš postavenej před nějakou zásadní otázku, která se většinou řeší až při volbách, a tak, no, s tím my dva tady v kavárně v Praze – což je samozřejmě jenom shoda okolností (smích) – zatím hnout neumíme.

Navíc mám trochu dojem, možná se mýlím, že ta vyhrocenost veřejné debaty začíná trochu opadat, před rokem, pár měsíci bylo jakoby nutné vědět, k jakému táboru ten, se kterým vstupuješ do komunikace nebo spolupráce, patří. Mně připadá, že už se to vytrácí, že potřeba míru a nějaké obecné základní shody je pro většinu lidí silná, že žít zjitřeně je zdržuje a vyčerpává a rozesmutňuje, že je to jen pro, v dobrém, profesionální komentátory, a, v horším, pro extrémisty nebo pomatence. Že se spíše čeká na někoho opravdu přijatelného, že současný premiér ani prezident už zdaleka tolik netáhnou, protože zkrátka dobrou náhradou za přežitou a zdiskreditovanou starou garnituru nejsou.

Blížíme se ke konci rozhovoru. Jak vypadá tvůj předkoncertní rituál?

Udělám si takovej rychlej warm-up, takže se rozezpívám a rozslyším, abych tam nešel úplně tvrdej a hluchej, s klukama si plácnem ať se nám daří a velmi pečlivě si přilepím na zadní stranu trička in-eary, aby mi nepřekážely a já se na ně mohl spolehnout. Jinak nic zvláštního.

Poslední otázka – ve kterém českém městě se ti vystupuje nejlíp?

Mně je to v podstatě jedno. Doma je doma, venku našinec žije trochu jiný mravenčení a tak. Akustický parametry hrajou roli, hudba je mimo jiné organizovaný zvuk. Třeba že si řekneš „zas dlaždičky na zemi, strop v nedohlednu, všechno nový a placatý, dutý pódium, já se zabiju, ale lidi budou určitě skvělý.“ (smích) Vlastně se zrovna tímhle nechci moc zabývat. Břeclav nebo Káhira, hlavně, ať jsme spolu v rytmu, ať nám to pálí, ať nám hlavy nepřekáží, ať se to propojí!

Díky za rozhovor.

Taky děkuju.


Napište komentář

Jiří Růžek
O Jiří Růžek 252 Článků
Milovník rock'n'rollu, nadšenec do žurnalistiky a student mezinárodních teritoriálních studií na FSV UK. Mezi mé oblíbené interprety se řadí Motörhead, Slash, David Bowie, Jack White, Billy Talent a obrovská spousta dalších, sám pak hraji na bicí a elektrickou kytaru a ve zbytku volného času rád cestuji všude, kde to jde.