Únikem ze stereotypu může být hudba, a to platí nejen v posledním koronavirovém roce. Ve vteřině dokáže člověku zlepšit náladu o sto procent nebo naopak prohloubit jeho úzkosti. Stačí si jen vybrat ze spektra od romantických balad, přes nostalgický indie-pop až po absurdní rapové pasáže. A že teď v lockdownu mají interpreti opravdu spoustu času se uvolnit a tvořit něco velkolepého.
Taylor Swift – evermore
Taylor Swift využila poslední rok naplno a vydala hned dvě překvapivá alba. Na červnovém Folklore spojila síly s bohem melancholie Justinem Vernonem z Bon Iver nebo Aaronem Dessberem z The National a vytvořila něco, na co jsme od ní do té doby nebyli zvyklí. Sesterské prosincové album evermore pokračovalo v podobném romantickém duchu. Čiré melodie a zpěv oproštěný od zbytečných speciálních efektů se staly naprostým hudebním klenotem mezi tvorbou této americké zpěvačky a skladatelky. Příjemná změna oproti mainstreamové masce, kterou měla nasazenou několik posledních let. Není divu, že deska Folklore získala cenu Grammy za nejlepší album uplynulého roku.
Čtěte také: Bruno Mars a Anderson .Paak vytvořili R’n’B superduo
Pale Waves – Who Am I?
Pokud se chcete naladit spíše na vlnu indie-popu s hvězdným potenciálem, podobnou britským The 1975 nebo Gusi Dappertonovi, je nové album Pale Waves tou správnou volbou. Who Am I? nostalgicky připomíná mileniální kytarový pop-rock okořeněný moderními linkami a zároveň otevřeně komentuje netabuizovaná témata definující mladou generaci jako je sex nebo LGBT. Z alba však ze všeho nejvíce vyzařuje grunge indie popový nádech a optimismus, čehož je v této specifické době obzvlášť potřeba.
Rozhovor (2019): Pale Waves: Nebavilo by nás mít image jen kvůli fanouškům. Takhle bychom se oblékaly, i kdybychom nehrály v kapele
Roosevelt – Polydans
Pro změnu čistě osmdesátkový taneční pop přináší Roosevelt prostřednictvím nového alba Polydans. To se vznáší někde na pomezí oslavování minulosti a sněním o budoucnosti, která se možná nikdy neuskuteční. Přesně tomu ale odpovídá neurčitá a přitom tolik realistická hudební linka i textové ladění. Někdy má posluchač pocit, že za zvuku synťáků vyletí se sluchátky v uších do kosmu, jindy že prožívá nějakou zvrácenou djskou lovestory.
nothing, nowhere. – Trauma Factory
Emo-rap je něco, co naprosto ideálně definuje tvorbu nothing, nowhere. Pokud však nové album Trauma Factory něco odlišuje od předešlé tvorby zpěváka Joa Mulherina, je to rozhodně sebevědomá práce s vokály, které perfektně ladí k pop punkovým melodiím i rapovým pasážím. Kytarové linky a úderné bicí tomu nakonec dodají pomyslnou třešinku na dortu, která chutná po osobním uvědomění a skoro až nepříjemné upřímnosti.
Rozhovor (2018): Nothing,nowhere.: Psaní textů je pro mě meditace. Když se dostanu z transu, zaráží mě, co jsem vytvořil
Little Simz – Drop 6
Little Simz patří beze sporu do skupiny nedoceněných interpretů. Po čas lockdownu byla tato sedmadvacetiletá raperka zavřená mezi čtyři stěny bytu, rozhodla se vrátit ke svým kořenům a nahrála Drop 6 aka spontánní, ponurou dvanáctiminutová zpověď osamělého člověka, který do svých textů vložil kus sebe. A i přesto svými surově znějícími rapovými pasážemi bez zbytečných příkras nadále vyniká mezi svými hudebními kolegy.
Slowthai – Tyron
Slowthai je obdobný případ předešlé londýnské interpretky, jen byste ho v northamptonských ulicích těžko přehlédli. Na novém ryze rapovém albu Tyron však jedna skladba převyšuje všechny ostatní – feel away. Jedná se o kolaboraci s Mount Kimbie a Jamesem Blakem, který jinak technicky dokonalý rap rozbije svým melancholickým přednesem a pianovými smyčkami. Dokonalá tečka za jinak hudebně i rapově vyváženým albem tohoto neortodoxního Brita.