Ivan Hlas, legenda českého rock’n’rollu, vydal po šesti letech album Vítr ve vlasech. O novince i další jeho práci jsme se s Ivanem pobavili osobně.
Nyní vydáváš album Vítr ve vlasech, a to šest let po poslední desce. Proč právě teď?
To vzniklo hlavně tím, že jsem novou desku chtěl udělat jinak než tu poslední, ale zároveň zachovat kapelu s Norbi Kovácsem na kytaru a Olinem Nejezchlebou na violoncello. Tak jsem se tak rozhlížel. A jde to už také o něco pomaleji. Aby se člověk stále neopakoval a podobně. Párkrát jsem si zahrál s velkou partou a říkal jsem si, že by to bylo hezké s rytmikou, tak jsem si pozval Jirku Zelenku z Etc a Frantu Rabu, spíše jazzového baskytaristu, a udělali jsme rytmiku novou. V poslední řadě přišla pobídka od vydavatele – jestli bych neudělal k těm mým šedesátinám, které mě potkaly, nějaký výběr starších věcí. No a já si řekl, že to je ta chvíle na to, udělat nové album. Takže vzniklo poměrně rychle a šlo to výborně.
V čem se tedy liší od těch předchozích?
Já říkám od začátku, že píšu stejnou písničku, ale dám jí různé kabátky. Album Vítr ve vlasech aranžoval Norbi Kovács, takže tam je dost elektrické kytary a je to bigbítovější. Je to návrat k většímu zvuku. Deska obsahuje i veselé písničky, ačkoliv jsem si myslel, že jsem udělal veselé celé album. Pak mi kamarádi řekli, že je to krásná a jemná melancholie.
A kde se nejčastěji inspiruješ ve své tvorbě?
Já inspiraci sbírám stále, takové ty malé postřehy a podobně, ale nezapisuju. Znám lidi, kteří chodí a mají záznamníček a dělají to tímhle způsobem. Já tohle neumím, já to držím v hlavě a říkám si, že když je něco dobrého, tak to tam zůstane. Většinou píšu v noci a rovnou na muziku, která mi už udělá trochu obrázek. Mojí inspirací jsou tedy klid, noc a určité vzpomínky.
Máš nějaký rituál, který dodržuješ při skládání?
Každopádně potřebuju mít opravdu klid, takže dělám pouze v noci. Tentokrát to bylo o vánočních svátcích, protože to spěchalo, takže jsem počkal, až všichni usnuli, a pak jsem v kuchyni v paneláku zasedl a psal. A ta pauza šesti let byla asi dobře, protože jsem měl za tu dobu docela dost nápadů. Udělal jsem tedy písničku za noc, ráno ji vezl Norbimu do studia a tam jsme to připravovali pro velké nahrávání. Rituálem je tedy ten klid a k tomu si dám taky lahvinku červeného vína. Ale nesmí jich být více, protože ráno na tu tvorbu člověk koukne a hodí to do koše.
S kým vším jste tedy na tomto albu pracoval?
Jak už jsem zmínil, tak s Norbi Kovácsem, který je tam opravdu důležitý, protože všechno aranžoval a dokonce tvořil, s Ájou Dvořáčkovou, obal i booklet. Na něm jsou fotky z cyklu Cestou na hraní, které fotil on sám. Norbi vždycky něco někde vyblejskne a pak koukáme, kde to vzal. Potom je tam jako v základním triu Olin Nejezchleba. Dále Jirka Zelenka na bicí, Franta Raba na basu, pak tam mám mladý holky Andreu Cejpkovou a Míšu Šrámkovou, které s námi zpívaly, když bylo minulý rok dvacet let Šakalích let. V jedné skladbě mám na housličky Vláďu Pavlíčka z Etc. Čili je to poměrně malý tým. Dělali jsme po dlouhé době v Sonu, ve velkém studiu, s mistry Milanem Cimfem a Pavlem Karlíkem, se kterými jsem kdysi udělal asi sedm desek. Nyní se to zase všechno sešlo. K této desce mám takové motto, které zní: „Všichni zúčastnění děkují všem zúčastněným za krásnou práci a chvíle, kdy mohli být spolu.“ A v takovéto příjemné atmosféře to bylo.
Chystá se nějaký křest nové desky?
Chystáme křest 22. října v Malostranské besedě. Album vyšlo 5. září; máme různé koncerty, kde ho představíme, ale oficiální křest je v říjnu.
O kom je pilotní skladba Pro Elišku?
Každá z písniček má alespoň trošku pravdivý příběh. Ovšem písnička Pro Elišku je pravdivá celá a je o mé sousedce, která byla stejně stará jako já a jmenovala se Alenka teda, ale pojmenoval jsem to tak kvůli Beethovenovi. Učila se na klavír a její rodiče si mysleli, že z ní budou mít virtuosku. Tak jí pořídili úžasné křídlo a ona se začala učit. Vždycky v neděli po obědě se ozvaly za tenkou zdí ty první tóny skladby, ale nikdy se nedostala přes první řádek. Takže ten motiv se v té písničce opakuje, a také v ní cituji „Roll Over Beethoven – Beethovene tak už to zabal, bude to stejné do konce dnů, vezmi ji raději na bál.“
Hity z filmu Šakalí léta jsou nezapomenutelné. Máš v úmyslu složit něco dalšího pro film?
Jak vždy říkám, tohle nikdy mít v plánu nemůžu. Je to věc náhody a toho, zdali mě osloví. Tenkrát mě oslovili, takže jsem dělal hudbu pro tři filmy, pak ten zájem nějak opadl. Já docela připravený jsem, jen musí přijít ta nabídka. To je vždy otázka štěstí. Šakalí léta byla náhoda a opravdu za ní děkuju.
A co tvůj muzikál Bedřich Smetana: The Greatest Hits v divadle ABC?
Z toho mám velkou radost. Je to pro mě vlastně odpočinek, protože to šlape jako hodinky. Navíc tam nehraju hlavní roli. A myslím, že lidi se baví a jede to už dva roky, což jsme snad ani nečekali. Ti lidi jsou tak úžasná parta, že když to je třikrát do měsíce, tak se tam jde člověk opravdu pobavit.
Jak toto představení vzniklo?
Volali mi Petr Svojtka a dramaturg Jiří Janků, že dělají tenhle projekt a jestli bych se nepřišel podívat, že bych udělal muziku. A já myslel, že chtějí muziku moji, což by mě bavilo hodně. Jako když jsem to dělal s Láďou Smoljakem, to byly dobré časy. Tak jsem tam přišel a oni na mě vybalili toho Smetanu. Já nechtěl couvnout, tak jsem kývnul, a to znamenalo předělat ty nejznámější Smetanovy árie a sbory do takové modernější podoby, ale zároveň tomu neuškodit. Když jsem přitáhl domů všechny ty partitury, zjistil jsem, že na to nemám. Proto jsem volal kamarádovi muzikantovi Nikovi Janouchovi, který vystudoval skladbu, a spolu jsme to pak dali dohromady. Ale ať se toho lidi nebojí, je to komedie od začátku do konce.
A jak se cítíš ty, jakožto hudebník, na dnešní hudební scéně?
Já jsem o tom dokonce i nedávno přemýšlel a říkal jsem si, že mám velké štěstí, protože to, co dělám, se maličko odlišuje. My teda nemáme vůbec problém s publikem. Máme deset až patnáct koncertů za měsíc a lidi tam chodí s dětmi, pak ty osmnáctiletí až dvacetiletí a taky tam je pár těch starých mániček, což opravdu vždy rád vítám. Takže je to dobrý a já se nyní cítím velice dobře. Navíc to trio není ani tak drahý. Já tomu říkám „mobilní záležitost“. Kluci umí opravdu hrát, takže lidi chodí i na ně a ne, že já jsem ten hlavní. Jsme opravdu tři. Takhle kdyby to šlo, tak bych to tak nechal.
Tvůj hlas se příliš nemění, jak ho udržuješ v kondici?
Já říkám, že spíš recituju, než že bych zpíval. Ale nijak na to moc nedbám. Občas se mi akorát stane, a to je s nějakým nastydnutím, že mi jde hlas do háje. Ale nějaký recept? Už jsem se ptal několika lidí a třeba Karel Gott kloktá olivový olej. Což já jsem zkusil a celý jsem to pak vyzvracel. No uvidíme, jak mi to dlouho vydrží. Ale rád bych to, co dělám, dělal co nejdéle.
Co tě čeká v nejbližší době po vydání alba?
Momentálně po mně chce vydavatel druhou knížku. Já vydal už takovou knihu, spíše beletristickou, o vzpomínkách na dětství. A ona se docela dost líbila, takže plánuju pokračování. Nápady jsou, ale musím tomu opravdu věnovat čas. Potom začínáme 10. září s divadlem a k tomu musím nějak zpropagovat tu novou desku. Jinak hrajeme taky napůl s Etc, s Vláďou Mišíkem a velkou kapelou, což je k tomu mému triu takový přídavek. Takže nyní čekáme, až se Vláďa uzdraví, a zase pojedeme. Mám tedy co dělat.
